Proti násilí mantrou svobody projevu?

Po útoku několika islámských radikálů na redakci francouzského satirického časopisu se s uctěním památky obětí spojilo odsouzení tohoto vražedného činu s voláním za svobodu projevu. Byť je to s ohledem na terč útoku pochopitelné, je otázka, zda je právě důraz na neomezenou svobodu projevu/slova nejlepší prostředek k obraně před násilím plynoucího z nevyzpytatelného světa střetu kultur.

Erik Tabery z Respektu dnes pro Český rozhlas prohlásil: „Chápu kolegy, že za normálních okolností by karikatury netiskli, (...) ale výsada naší civilizace: právo překračovat hranice a svoboda slova, by měla být v tomto ohledu neomezená.“ Svoboda slova je nepochybně hodnotou, kterou je třeba bránit, nicméně je třeba posuzovat i obsah, k čemu ji používáme. Místo toho, abychom spíše zdůrazňovali naši odlišnost od radikálů tím, že nesouhlas s názory druhých u nás neřešíme vražděním, tvrdí Erik Tabery, že neotisknout teď ony karikatury Proroka je zbabělost a novinářské selhání. Místo nenásilí tak vyzdvihuje na naší společnosti neomezenost. Reprezentuje tak výrok typu „Jsme lepší než vy, protože si můžeme říkat, co chceme, byť tím urážíme něco, co je pro spoustu našich spoluobčanů svaté.“

Jistě, karikatury Proroka mohou být mnohdy míněny ne jako výsměch cizímu náboženství, ale jako kritika zvůle těch církevních či politických (či rovnou obojí najednou) představitelů, kteří právě takovéto zobrazování ve vlastní zemi tvrdě trestají a udržují tak nesvobodu. Zde bych chtěl ale ukázat na pro mě důležitý rozdíl. Zatímco nějakou disentní karikaturu Proroka v bigotní zemi lze chápat jako svého druhu hrdinský čin, odmítnutí publikovat podobné kresby v zemi svobodné není zbabělost. Disponujeme-li darem svobody slova, je naopak ctnostné umět si stanovit meze. Tím nemyslím shora nastavenou cenzuru, ale meze vytvořené autorem či shodou společenství autorů, kdy omezím svou svobodu projevu například ve prospěch dobrého sousedského soužití.

Muslimové vědí, proč jsou opatrní Mohameda zobrazit. Nechtějí dopadnout jako, slovy Alexise de Tocquevilla, „pobožní lidé (kteří) uctívají sochu a zapomínají na božstvo, které představuje.“ Ani my bychom se neměli nechat strhnout mantrou pouhého zobrazování – „říkám věci na hraně jen proto, že můžu“. Toto rozlití v neomezenost znamená stržení zmíněné hrany – znovuustavení hrany je pak možné jen skrze zásah z prostoru mimo svobodu slova, tedy násilným činem.

Nadsazení svobody slova jako pouhého procesu nad obsah pak vede mnohdy k paradoxním postojům. Catharine MacKinnon poukázala nejen na fakt, že liberálové často hodnotí svobodu projevu více, než jim vadí zneužívání žen násilnou pornografií, ale také na fakt, že toto seřazení hodnot přišlo i zevnitř ženského hnutí vytvořením „Feminist Anti-Censorship Task Force”. Z našeho prostředí připomeňme například vyhlášeného romantika Tomáše Kluse, který odmítal účastnit se ankety Český slavík na protest proti vyřazení rapera Řezníka, proslulého násilnými texty, ze soutěže:    „Já si Řezníka podruhé nepustím, jeho tvorba mi přijde přes čáru, ale chápu to jako uměleckou provokaci.“

Tak jako někdo nemusí rozpoznat možnou ironii v Řezníkových textech opěvujících násilí, nemusí radikální muslimové chápat naši tradici schopnosti umět si udělat kontroverzní legraci ze sebe samých i z druhých. Autorské sebeomezení, motivováno jak slušností, tak opatrností, ale neznamená uzavření a nevede ke strachu z cizího, naopak si uvědomuje přítomnost cizího a vede k dialogu, nikoliv k nadřazenosti neomezeností. Sebe-omezenost jako ctnost je totiž také charakteristickou vlastností naší kultury, a to právě v příklonu k nenásilnému řešení konfliktů – a s tím spojeného spravedlivého potrestání násilí. Důsledná kritika teroristických činů by pak měla být projevem tohoto uvědomění si mezí. Mezikulturní dialog by měl směřovat k učení se stanovení mezí – jak u hranic násilného jednání, tak u uvědomění si (nutno však znovu zdůraznit ne shora nařízených a navždy daných) hranic, které jsou v rámci svobody slova důležité jako tato svoboda sama.